Žula

Žuly nebo-li granity jsou hlubinné vyvřelé horniny. Za žuly se považují všechny hlubinné horniny, které obsahují podstatné množství draselných živců, kyselých plagioklasů a křemene. Žuly jsou obvykle zbarvené do šeda s modrým odstínem. Známé jsou také červené žuly (rapakivi). Žuly jsou stejnoměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá.

Hustota žul se pohybuje okolo 2,80 g/cm3. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti.

Mineralogickými složkami žuly jsou především živce (ortoklas a plagioklas), křemen, slídy (muskovit nebo biotit) a amfibol (hornblende). Žula obsahuje také malé příměsi magnetitu, granátu, zirkonu a apatitu. Vzácně obsahuje i pyroxen a železem bohatý olivín a fajalit.

Žula a její těžba: Český masív – Českomoravská vrchovina, Šumava, Český les, Smrčiny, Krušné hory, Krkonoše, Železné hory, Jizerské hory a Jeseníky.

Mramor

Mramor (krystalický vápenec) je hornina, která obsahuje více než 95 % kalcitu. Přimíšeny mohou být jílové hmoty, různé nerosty (grafit, limonit, hematit aj.) i organické látky, které původně bílý mramor zabarvují.

V širším slova smyslu se slovem mramor označuje každý vápenec, který se dá leštit. Mramor vzniká přeměnou (metamorfózou) vápenců. Vlivem vysokého tlaku a teploty v zemské kůře došlo k překrystalování kalcitu původní horniny, většinou organogenního vápence. Proto v mramoru nenajdeme schránky živočichů nebo rostlin.

Mramor a jeho těžba: Český Šternberk (šternberský mramor), Cetechovice (cetechovický mramor), Nedvědice (pernštejnský mramor), Nehodiv (nehodivský mramor), Horní Lipová (lipovský mramor) a Horní Morava (sněžníkovský mramor)

Vápenec

Vápence jsou celistvé sedimentární horniny. Mají bílou, až šedavou barvu, ale jsou také červenavé nebo se zbarvují i jinými odstíny podle příměsí. Kromě menší části příměsí jsou vápence tvořeny kalcitem CaCO3.

Vápenec bouřlivě reaguje se zředěnou kyselinou chlorovodíkovou, při jejich kontaktu se uvolňuje oxid uhličitý a vápenec šumí. Vápence vznikají biochemicky a biomechanicky. Biochemicky vzniklé vápence jsou vápence, které byly vytvořeny biochemickými procesy organismů, například korálové útesy. Biomechanicky vzniklé vápence vznikají nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů. Tyto vápence nazýváme organogenní nebo také organodetritické.

Vápence podléhají krasovění. Používají se k výrobě vápna. Jemnozrnný vápenec se používá pro tiskovou techniku zvanou litografie (kamenotisk).

Vápenec a jeho těžba: Český kras, Moravský kras, Čížkovice, Olomoucko a Prostějovsko, Pavlovské vrchy, Prachovice, Štramberk, Sušice

Pískovec

Pískovec je zpevněná, klastická usazená hornina. Zjednodušeně lze horninu označit za pískovec tehdy, pokud podstatnou část tvoří zrna o velikosti 0,06 až 2 mm. Velmi časté jsou křemenné pískovce, kde podstatnou část zrn tvoří křemen.

Pískovec vzniká stmelením zrn (odborně řečeno tzv. klastů) tmelem. Tento tmel je velmi často karbonátový nebo železitý. Mezerní hmotě (např. jílovité) se říká matrix. Složení pískovce se liší podle místa výskytu.

Pískovec bývá zbarven od šedé přes žlutou až k červené, někdy může být i vícebarevný. Snadno se drolí a zvětrává. Hojně se využívá ve stavebnictví, sochařství a ke kamenickým účelům.

Pískovec a jeho těžba: Ostroměř (hořický pískovec), Mšené lázně (Mšenský pískovec), Broumovsko (Božanovský pískovec), Lázně Bělohrad (bělohradský pískovec)